VŮBEC MĚ NENAPADLO, ŽE SE K HIPOTERAPII DOSTANU

S fyzioterapeutkou Petrou Bramborovou jsme si povídali o hipoterapii. Její dlouhé cestě k ní, jejich možnostech a také o tom, jaký musí být kůň pro hipoterapii.

Petro, profesí jste fyzioterapeut a věnujete se také hipoterapii. Co bylo dříve, koně nebo fyzio?

Koně jsem milovala již od dětství. Vždycky jsem snila o jízdě na koni, ale moji rodiče mi to nedovolili. Fyzioterapie byla jasná volba, protože miluju pohyb a už se jí věnuji 24 let. Ve škole jsme se o hipoterapii pouze letmo zmínili. Vůbec by mě nenapadlo, že se k tomu dostanu.

Takže to bylo takové nečekané setkání?

Dá se to tak říct. Pro hipoterapeutický kurz musíte mít dva roky praxe v oboru fyzioterapie. Mě k tomu dostala jedna zdravotní sestřička, která jezdila na koni a pátrala, kdo by u nich v jízdárně dělal hipoterapii. Bylo to úžasné – myslím ten kurz! Hipoterapii jsem ale začala dělat až dlouhé roky po kurzu, protože jsem hledala ty správné lidi k sobě. Většinou chtěli hipoterapii dělat jen pro peníze, což mi teď přijde úsměvné, chtěli tak zaměstnat vysloužilé koně atd.

Našla jsem zcela náhodou, i když já na náhody nevěřím, Veroniku ve Zvířecí pohodě. To zaklaplo naprosto na první pohled, první zmínku – a už je to přes deset let, co spolu hipoterapii provozujeme.

V oblasti fyzia je Váš záběr široký. Čemu všemu se věnujte?  

Věnovala jsem se všem možným diagnózám včetně neurologických a ortopedických. Teď posledních šest let pracuji na ambulanci Rehabilitační nemocnice Beroun, kde jsem celkem již 16 let. Tam se setkávám hlavně s problémy se zády, vyhřezlými ploténkami, různými degenerativními onemocněními zad, s pacienty po úraze a s dětmi, které mají různé problémy. S kolegyní jsme založily Kineziku, která se dětmi a jejich pohybovým vývojem zaobírá. Chodíme školit paní učitelky a vyšetřovat děti do školek. A k tomu po večerech cvičím skupiny.

Co se týče metodik, které používám při léčbě na ambulanci, je to DNS od prof. Koláře, Spirální dynamika, mobilizace, manipulace, Kabatova metoda a další. Od všeho používám to, co se pro daného pacienta hodí, a co je schopen pochopit.

Lze tyto metody, jejich principy využít i v hiporehabilitaci?

U hipoterapie tyto metody nelze použít jako u pacienta v ambulanci, protože přece jen nemáte ho v klidu na lehátku, ale je na pohybujícím se koníkovi. Každopádně ale používám cviky z Kabatovy metody – diagonály, ze Spirální dynamiky, ale u dětí, které jsou neurologické, používám polohování z Bobatha, z Vojtovy metody. U mnoha dětí musíte zapojit fantazii, abyste z nich vykouzlila pohyb, který chcete nebo naopak, aby zůstaly na koni.

Možná je na místě ozřejmit rozdíl mezi hipoterapií a hiporehabilitací. Často oba pojmy splývají. Jak byste je definovala?

Hiporehabilitace je pojem, který zastřešuje všechny aktivity s koňmi. Do povědomí lidí se dostala hlavně hipoterapie, která je její podskupinou. To je již klasická fyzioterapeutická metoda, která využívá přirozeného pohybu koně jako rehabilitační prvek. Krok koně se promítá do trojrozměrného pohybu jeho zad a tvoří perfektní balanční plochu.

Do hiporehabilitace patří

• hipoterapie
• aktivity s využitím koní
• psychoterapie pomocí koní
• para jezdectví

Jak konkrétně probíhá lekce hiporehabilitace?

Na první lekci mluvím s rodiči – proč zvolili hipoterapii, jaká je diagnóza, co jejich dítě umí nebo neumí, kam chodí na rehabilitaci, jestli už někdy byli na hipoterapii atd. Dítě si vyšetřím. Pak zkusíme, jak přijme interakci s koněm – některé se bojí nebo potřebují mít poblíž maminku.

Pokud je to dítě neurologické, nepohyblivé, položím ho na bříško, hlavou k zadku koně a zkouším další polohy, které mi dovolí. Snažím se o zapojení svalů, o aktivaci do polohy, kterou by mělo již zvládnout.

Pokud je to dítě, které sedí, posadí se na koně. Chvíli jedeme jen tak, vnímá pohyb koníka a napřimuje páteř, pak zapojím cviky, které cvičí. Na konci lekce zase „jen“ jede.

Máme vodiče, ten vede koně, když je potřeba, máme asistenta, který jistí dítě z druhé strany, a máme fyzioterapeuta. Délka terapie je 20-25 minut.

Co je konkrétním cílem hiporehabilitace?

Cílem je podpora motorických dovedností klienta, vertikalizace, podpora rovnovážných reakcí, zlepšení svalového napětí a také v neposlední řadě ovlivnění psychiky, sociálních dovedností.

Kdo jsou Vaši klienti?

Hlavně jsou to děti s různými neurologickými diagnózami např. DMO, Downův syndrom, děti s hypotonickými svaly, děti s tzv. vadným držením těla, děti se skoliózou a také děti autistické. A máme i jednoho dospělého muže, který si hipoterapii velice chválí – ten je po úraze a je ochrnutý na jednu polovinu těla. No abych byla přesná, některé „děti“ již chodí 10 let a už to děti nejsou – to pak Veronika řekne, že přijde Martínek a on má 18 let.

Zmínila jste spolek Zvířecí pohoda, kde hipoterapie provozujete. Můžete ho více představit?

Zvířecí pohoda v Bzové. To je tak nádherné místo s tak úžasnými lidmi. A to neříkám jen proto, že tam jsem. Vážně, takové srdcaře jsem nikde nepotkala. Kolikrát se mi nechce, pracuji celý týden od 7.30 – 16.00 a ještě po večerech, ale když tam v sobotu nebo v neděli přijedu naštvaná, že musím vstávat, tam to ze mě spadne a jsem šťastná, že tam jsem.

O spolku Zvířecí pohoda jsme již psali ZDE. 

Jaký kůň je vhodný pro hiporehabilitaci? Co musí umět?

Je velká mýlka, že hipoterapii může dělat kterýkoliv koňský vysloužilec. Kůň musí být především zdráv. Vše se projevuje na kvalitě jeho chůze, protože ta má pacienta léčit. Nezáleží na tom, zda je to kůň s průkazem původu nebo kříženec. Musí být klidný, trpělivý, ochotný, nebojácný. Děti na jeho hřbetu tvoří často břemeno, ne spolupracujícího jezdce, někdy kopou, křičí. Cvičíme s různými pomůckami, které mohou upadnout – nesmí se lekat.

Pak také musí vyhovovat klientům. Záleží na velikosti, výšce, šířce hřbetu, jeho kroku. My máme na statku Zvířecí pohoda slezské noriky, haflinga, měli jsme hucula, který bohužel zemřel stářím. A teď máme novou posilu – appaloosu, která se ale teprve učí.